Nikdy jsem nevěřila, že by ta chvíle mohla přijít. A ona přišla. Je zvláštní, jak lidé snadno porušují svá předsevzetí. Když je vám takových patnáct let, často si říkáte, že se budete ke svým dětem chovat úplně jinak, než se k nim chovají vaši rodiče. Že je budete pouštět každý pátek ven až do půlnoci, že na ně nebudete řvát, aby si uklidili pokoj, že je nebudete nutit jíst brokolici a kdesi cosi. Nakonec však, po dalších patnácti letech, zjistíte, že jste přesně takoví, jací jste být nechtěli. Že vaše děti mají utrum s diskotékami, že jim kvůli neuklizenému pokoji dáváte domácí vězení a že jim nedovolíte vstát od stolu, dokud ten zelený blivajz nesní...

V trochu tématicky odlišném úvodu jsem vlastně chtěla naznačit, že se začínám zaobírat myšlenkou, kterou jsem si vlastně nikdy nechtěla připustit. Už jsem tu kdysi psala, že jsem si založila druhý blog a stalo se, že na něj přispívám daleko více, než sem. Dnes jsem si se zděšením otevřela tuto adresu a zjistila, že poslední článek je těsně povánoční. Takže přišlo pár otázek.

První z nich zněla - přestat už konečně "psát" na dva blogy a začít se pořádně věnovat jen jednomu? Začínám si myslet, že je to skvělý nápad. Za těch pár měsíců jsem rovněž zjistila, že možnosti druhého serveru mi vyhovují o něco více. Hlavně uzamykání článků. Jsem tedy víceméně rozhodnuta. Ani odhlášení z autorského klubu mě nebude "bolet" tak, jak by "bolelo" před rokem. Účelem tohoto článku ovšem není zaobírat se fungováním autorského klubu.

Druhá otázka zněla: zveřejnit adresu druhého blogu nebo nezveřejnit? Původně jsem si říkala, že by to měl být tajný blog se vším všudy. Postupem času jsem ale začala zjišťovat, že k utajení jistých věcí je prostě jen stačí zamknout do článku s heslem. U ostatních článků je mi tak nějak jedno, jestli je uvidí Papež, Buddha, nebo třeba Harry Potter. Takže i tuto otázku mám zodpovězenu - adresu nového blogu zveřejnit, ale heslo ponechat jen pro pár lidí.

Možná budu na tento blog i nadále přispívat, když se mi bude chtít. Možná sem nějaké zvláštní události napíšu, možná se mi časem vrátí chuť do psaní článků na dva blogy tak, aby jeden z nich mohl být zveřejněn pro zvědavé oči neznámých. Možná... ale do té doby budu působit na adrese

www.lilithen.eblog.cz,

kam se za mnou, pokud budete chtít, můžete podívat :-).

Tak a k letošním Vánocům jen stručně. Nemám totiž kde psát, v mém pokoji to vypadá jako v nějaké truhlářské dílně. K Vánocům jsem si totiž sama sobě nadělila nový nábytek, jelikož mě už nebavilo neustále sestavovat rozpadající se šuplíky a vztekat se nad vrzajícími panty. Takže mám jednu novou šatní skříň a dvě komody a ohromně si užívám pocitu ticha, když něco otevřu.

Vánoční atmosféra je u nás prakticky na bodu mrazu. Kazí to hlavně matka, která kudy chodí, tudy troubí, že Vánoce nesnáší, že ji nezajímají a tak podobně. Ke všemu neustále na něco nadává, takže Vánoční atmosféra je totálně pohřbena. Jediné, co ji připomíná, je malý vánoční stromek. Je to takový poslední mohykán Vánoc...

A dárky? Ehm, ehm... Pod stromečkem jsme já i sestra shodně našly jeden dárek. Rozdíl byl až v ceně. Sestra dostala notebook a byla vysmátá jako lečo, já dostala flashku a chtělo se mi brečet. Každé Vánoce čekám, že se konečně dočkám a dostanu něco, co jsem chtěla, jako moje sestra. Zatím jsem se ani jednou nedočkala. Tedy alespoň ne od rodičů, letos jsem se musela dočkat od Petra. Trochu mě to mrzí, že mi má přání musí vyplňovat Petr a rodiče na ně kašlou. Leč, co jsem dostala od Petra, napíšu až na zaheslovaný blog. Tady by se mi mohlo opět stát, že by se našli tací, kteří by dárky od něj označili za úplatky, aniž by věděli problematiku celé věci. Od toho jsem se tak nějak poučila a jak jste si mohli všimnout, nic o Petrovi nepíšu. Napsat polovinu informací je totiž dosti matoucí, takže si poté každý domýšlí, jak to je asi doopravdy. Takže raději celou pravdu, ale na bezpečné místo.

Od prarodičů jsem jako obvykle dostala peníze, což mě velmi potěšilo, jelikož si budu moci udělat radost a něco pěkného si koupit. Jen mě trochu zaskočilo, že mi k financím babička přidělila i pár utěrek, až se prý budu stěhovat. Tak nějak nevím, co si o tom myslet, jelikož se zatím žádné stěhování nějak detailně neplánuje :-D Přitom se tu všichni chovají, jako bych se měla stěhovat každým dnem. I když, nebylo by to poprvé, co by věděli více, než vím já...

Radost mi udělal i dárek od Ivky, která mi dala skvělou šálu. Už se těším, až si ji budu moci vzít, skvěle se mi hodí k jedněm kalhotám, které jsem si nedávno pořídila.

Samozřejmě k Vánocům patří také jídlo a já se cpu, jak můžu. Bohužel i tak stále hubnu, což už je dost podezřelé. Zrovna včera jsem toho snědla snad více, než moji rodiče dohromady, ale stejně jsem o pár deka shodila. Přemýšlím, že si s tím zajdu po svátcích k doktorce, jelikož už mě to dost štve. I Petr už měl dost poznámek na to, že bych měla přibrat, o což se již delší dobu snažím. Asi mám ve střevech hejno hladových tasemnic, nebo vážně nevím :-D.

A abych svůj článek ukončila nějak vesele. Sestra nedávno objevila skvělé parodie na internetovou hvězdičku Natálii Sadness. Na jedno z vážně povedených videí se můžete podívat na tomto odkaze. Nevím, jak vy, ale já u toho nemohla smíchy :-D :-D

Jelikož matka se nabídla, že mi pohlídá Alexe, mohla jsem v sobotu vyrazit s Petrem do kina na Harryho Pottera a relikvii smrti, první díl. V ten den se promítala dvě představení - jedno v pět odpoledne a druhé v osm večer. My šli na to odpolední, jelikož bylo v celku jasné, že na něm bude méně lidí. A také, že bylo. Dokonce lístky ani nebyly na místenky, takže jsme okamžitě obsadili tu nejvyšší řadu. Kromě nás mohlo být v kině ještě tak 30 lidí, možná méně.
Ze začátku to vypadalo fajn. Dokonce nám byly odpuštěny i otravné reklamy, takže se začal promítat hned film. Po deseti minutách už jsem měla snědenou půlku chipsů a po patnácti minutách… ejhle… nějakým zázrakem se jim podařilo vyhodit film. Chvíli po plátně běžela čísla a nesmyslná změť slov, aby se po pár minutách objevil znovu film… jenže úplně jiná část. Promítač si to zjevně uvědomil až po deseti minutách, jelikož se rozsvítila světla, plátno zčernalo, zhasla světla a objevil se původní úsek filmu. To naštěstí byla jediná komplikace, zbytek filmu už jsme si užili bez dalších problémů a přeskoků v ději. Doufám, že se stavíme i na druhou část relikvie.

Z filmu mě asi nejvíce zaujal animovaný úsek, který popisovat příběh tří relikvií smrti - neviditelného pláště, bezové hůlky a kamene návratu. Bylo to skvěle zanimováno, kdyby se někdy točil nějaký film v tomto duchu, určitě bych na něj šla.

Po kině jsme si počkali na taxi (umírala jsem zimou) a jelo se domů. Petr vystoupil u obchodu, kde si chtěl ještě nakoupit, a já jela až do naší vísky, kde jsem převzala od matky Alexe. Snažila jsem se ještě najít "The tale of three brothers" na internetu, ale našla jsem jen verze natočené v kině, které byly kvalitou naprosto nekoukatelné. Holt si budu muset sehnat celý film, což mi ovšem nijak nevadí, horší než Stmívání to nebylo (ono vlastně… co může být horší, než Stmívání :-D).